Sigiriya

Známá historie tohoto místa sahá někam do pátého století před naším letopočtem, kdy jeskyně v okolí skály obývali Nágové, příslušníci jedné ze čtyř skupin původních obyvatel.

Ve třetím století před naším letopočtem, krátce po příchodu buddhismu na ostrov, zde byl vybudován klášter a toto místo obývali mniši.

V pátém století našeho letopočtu vládl v Anuradhapuře velice významný panovník, král Dhatusena. Ten měl dva syny. Prvorozený syn se jmenoval Kashyapa. Toho ale král neměl s první královnou nýbrž s konkubínou ze svého harému. Proto právoplatným následníkem trůnu měl být druhorozený syn Mugalan.

Dhatusena měl ještě dceru, která se později provdala za velitele králových vojsk Migaru. Ten se k ní ovšem nechoval jako dobrý manžel a proto začal mýt problémy s králem. Migara byl současně nejlepší přítel Kashyapy a tak na něho začal působit a nabádat ho, aby se ucházel o trůn. Ten zprvu o něčem takovém nechtěl ani slyšet, ale časem vlivem Migarova působení svůj názor změnil. Jednoho dne pak předstoupil před krále s otázkou „Otče, co mi vlastně odkážeš?“ Dahatusena se ho otázal „co ode mne očekáváš synku?“ Již do bohatství a moci zahleděný syn odpověděl, no přece tvou moc a hlavně tvé bohatství“. Král jen odpověděl: „Bohatství? Nu dobře, zítra ti předám své největší bohatství“ a odešel.

Časně ráno král pozval svého syna na projížďku k jezeru Kala Weva, které bylo jediným zdrojem vody ve vyprahlé oblasti. Když dojeli k jezeru, král sesedl ze slona a ponořil se do jezera. Po té nabral vodu do dlaní a napil se. Po chvíli znovu nabral plné dlaně vody a nechal ji protéci mezi prsty se slovy: „Voda! To největší bohatství dobrého panovníka. Zde ti tedy předávám celé mé největší bohatství …“

Kashyapu ta odpověď neskutečně rozčílila a za pomoci svého kamaráda Migary nechal krále zaživa zazdít. Po té se sám ujal vlády a prohlásil se králem. Za pomoci vojska donutil svého bratra Mugalana k útěku do Indie a sám začal vládnout Anuradhapuře.

Lid mu však nedokázal odpustit vraždu oblíbeného krále a proto byl časem donucen Anurdhapuru opustit. Z obav před odplatou bratra si jako své sídlo vybral skálu Sigiriya, kde začal v roce 477 budovat velkolepé sídlo. Když Kashyapa na Sigiriyi přišel, místo bylo osídleno mnichy a byl zde klášter. Ten nechal přestěhovat na protější skálu zvanou Pidurangala a všechny mnichy nechal přesídlit. Jelikož se vzhlédl v Kuerovi – bohu hojnosti a začal své sídlo budovat po jeho vzoru, jako palác v oblacích nazývaný Alakananda. Výstavba tohoto komplexu mu zabrala celých 12 let.

V roce 495 se však vrátil s Indie jeho mladší bratr Mugalan, který za osmnáct let ve vyhnanství vyzbrojil svou armádu a vrátil se pomstít svého otce. Usídlil se nedaleko města Habarana, ale s útokem nikterak nepospíchal, jelikož dobře věděl, že si jeho bratr vystavěl nedobytnou pevnost a je velmi dobře vyzbrojen.

Kashyapa zaslepen svou mocí, si naivně myslel, že bratr se bojí pustit do boje a proto se rozhodl ho předběhnout a zaútočil na něj sám. Během útoku se však králův slon dostal do bažiny a začal couvat. Jeho armáda, které se stejně do boje moc nechtělo, rychle nabyla vědomí, že král ustupuje a všichni se dali na útěk. Toho využili Mugalanovi bojovníci a všechny protivníky včetně krále pobyli.

Jiná verze říká, že Kashyapovi se podařilo uprchnout zpět do svého paláce, kde o něco později spáchal sebevraždu.

Ať už to bylo tak nebo tak, otec byl pomstěn a Mugalan předal toto místo zpět mnichům. Sám pak odešel zpět do Anuradhapury a stal se králem a ujal se vlády.

Znovu obnovený klášter zde opět fungoval ještě několik století. Až někdy kolem roku 1150 zmínky o tomto místě v kronikách končí.

Dávno zapomenuté královské sídlo pak v 1831 znovu objevil britský důstojník major H. Forbes, při jedné ze svých výprav po ostrově.